S příchodem syna, jsem měla tolik starostí, že jsem brala očkování jako něco, co musí být, je to správné, vhodné, všechny děti jej potřebují a má jen přínosy.
Tak jako všechny maminky, i já jsem začala s očkováním po 9 týdnu, něco kolem 3 měsíce na doporučení pediatra. Moc mně k tomu neřekla, ale tvářila se, že dělám tu nejlepší věc na světě pro ochranu svého miminka. Na druhou dávku nás hned objednala za 2 měsíce s tím, že si mám rozmyslet ten Prevenar, protože pneumokoková nákaza může miminko velmi vážně poškodit. Aspoň jsem měla 2 měsíce na rozmyšlenou. Následovala druhá dávka a o 6 měsíců později, poslední, třetí.
Mezitím jsme chodili na tzv. vaničkování, pro miminka velmi prospěšné, ale finančně trošku náročnější. Tam mě poprvé upozornili na špatný PMV (psychomotorický vývoj) syna. Nezdálo se jim, že by měl, ve 4 měsíci, být více pohyblivý, otáčet se na bok, pást koníky apod. Pediatra vždy tvrdila, že jen syn naprosto v pořádku, zcela zdráv. Tak jsem na neustálé naléhání cvičitelek v baby centru došla k naší pediatře a požádala, zda by nás mohla objednat na neurologii. Po mírném naléhání a přemlouvání, vypsala žádanku a objednala. Na neurologii paní doktorka, s prací 30 let, konstatovala, že má hypotonii a že musíme začít cvičit Vojtovu metodu. Do této chvíle jsem naší paní doktorce věřila, po tomto moji důvěru ztratila. Ptala jsem se pořád dokola, jestli si toho nevšimla záměrně, ale má přeci praxi 35 let, nebo to nechtěla vidět, nebo chtěla mít klid? Těžko říct, ale začalo nám docela těžké období. Syn moc nespolupracoval, hodně se vztekal, plakal. Bylo to těžké. Zároveň jsme chodili stále na plavání, což nám ve výsledku pomohlo. Na neurologii docházíme doteď.
O očkování jsem se začala zajímat po třetí dávce. Prohlížela jsem si fotky, četla odborné weby, hovořila s několika odborníky, viděla jsem desítky reportáží, videí. Škoda, že jsem se nezajímala před očkováním, možná bych si ušetřila spoustu starostí.
Když se podívám na to zpětně, po první Hexe přestal pást koníky a to už hlavičku zvedal několik týdnů po narození. Po druhé dávce se přestal hýbat, jen ležel. Po třetí už skoro chodil, přestal, i vyslovoval pár slovíček, napodoboval zvířátka, všechno bylo pryč. Až po třech měsících se k tomu opět začal vracet. A to vůbec nemluvím o hysterickém pláči, nechuti k jídlu, nočních děsech, zadívání se na jedno místo apod.
Ještě, abych nezapomněla, i nyní chodíme na neurologii, s tím, že nám bylo doporučeno vyšetření na autismus, paní doktorka viděla prý nějaké znaky.
V současné době máme jiného lékaře, ale s velmi podobným myšlením. Vůbec pana doktora nezajímá lékařská zpráva z neurologie, ani to, že jsme půl roku cvičili „Vojtovku“. Do zprávy napsal, že je zcela zdráv a dal nám doporučení na psychiatrii. Po tomhle všem chtěl syna naočkovat vakcínou proti MMR (zarděnky, příušnice, spalničky), a když jsem se proti očkování ohradila, chtěl podepsat negativní revers, že odmítáme. Já měla připravený náš odklad, protože mi odkládáme ze zdravotních důvodů, očkování neodmítáme. Pár minut jsme se dohadovali, nakonec podepsal, důvody nepřijal. Podle něj, je zcela zdráv, a jelikož má 18 měsíců, musí být naočkován.
Další kontrola je až ve 3 letech. Do té doby musíme mít výsledky z neurologie a psychiatrie.
Jako máma, zákonný zástupce svého syna ho prostě nemůžu nechat naočkovat, aniž bych měla čisté svědomí. Nikdo z odborníků nám nepotvrdil, ani nevyvrátil, že to mohlo/nemohlo způsobit očkování. Nemůžu riskovat zdraví svého syna. I kdyby nakonec to odškodnění odsouhlasili, tak žádné peníze mi zdraví syna nevrátí.
Kdyby očkování bylo srozumitelné, jasně pochopitelné a přínosy by převažovaly před negativními účinky, tak by to bylo jistě jiné. Ale ten nátlak od státu, vyhrožování, vydírání, zastrašování lékaři. To se opravdu tak všichni bojí, jsou přesvědčeni o pozitivním přínosu očkování nebo je to jen sakra dobrý byznys?
Proč nenabízejí mono-vakcíny? Protože „koktejly“ jsou o hodně levnější? Proč do 9 týdenního miminka naočkují zároveň 6 nemocí? Proč nejsou individuální očkovací kalendáře? Proč se neočkuje v pozdějším věku? Proč očkování není nařízené i pro dospělé?
Ano, nemoci jsou to vážné, ale již se na ně neumírá. V současnosti máme vyspělou medicínu, léky, techniku, poznatky, jiný životní styl, stravování – může být velmi kvalitní, prostě ty podmínky jsou jiné než kdysi.
Že neočkované dítě může nakazit očkované? Ale to by pak ty vakcíny neměly účinnost ani smysl, ne? Všichni pracovníci ve školkách a školách jsou naočkování? Nemůžu ty malé děti nakazit? Proč lékaři nedokážou přiznat nežádoucí účinky, nehlásí to na SÚKL, čeho se bojí? Opravdu ty vakcíny fungují? Mají všechny děti protilátky, nemohou tu nemoc chytit i přes očkování? Jak dlouho protilátky zůstávají v těle? Jsou chráněni doživotně?
Takových otázek je mnoho, avšak málo odpovědí, spíš všichni mlží a skutečné odpovědi zůstávají skryté. Možná, že na některé otázky neznají odpověď ani odborníci.
Na závěr bych ráda připomněla, děti nejsou majetkem státu, proto by neměl nic povinně nařizovat, ale doporučovat. Děti patří rodičům, jakožto zákonným zástupcům, a jen ti mají za ně zodpovědnost a měli by mít možnost se svobodně rozhodnout bez hrozby pokut a sankcí.